Udělej puu puu

plesáme, rapujeme

Mám takový špatný pocit, že s blížícím koncem přicházím o ironický nadhled a pověstný ostrovtip. Nevím, odkud se to vzalo, ale prostě je to tu. Mám to tu ráda! I přes sněho a hnuso, finy s unifikovaným neveselým obličejem a nespočet ruských spoluopičanů. Jedno z možných vysvětlení je to, že se pohybuji už několik dnů… nebo týdnů ve stavu z „kocovinky zpět na hladinu" a plaveme dál. Kolotoč rozlučkových pártošek se tvářil skoro nekonečně, až na to, že zítra bude ta moje a tak už vidím na konec tunelu, je tam tma. 

Osvědčilo se mi, že jsem naprosto nemožná v loučení a to jak za stavu střízlivosti, tak v úpadku mysli. Moje oblíbená věta je "Have a nice life", nedokážu být prostě tak optimistická a předstírat, že si opravdu myslím, že se ještě někdy uvidíme a tak se děsím zítřka. Zítřků. 

  

Ovšem, abych nenechala umřít mé zábavné já (nebo přinejmenším to trapné), je třeba zaznamenat, jak taková poslední párty může vypadat.

1. Masked ball - organizováno těmi nejpřátelštějšími Litevkami, co po světě kráčí. Jsou tak vtipné, krásné a všudypřítomné, pokud zapomenete tleskat, rády se Vám připomenou. Pokud, jste si nepřečetli program JEJICH plesu, rády Vám ho zopakují i několikrát. "Tak tančete, tančete, je to rumba, raz dva tři… Hop, upadl jsi, Jirko!. Jirko, i když je to techno, jsi na plese, tak prosím, tančete, tančete, bude to waltz." My ženy prozři-vší, vybaveny 4,7% nápoji, jsme se odstřelily již ze startu. Akce, která byla neoficiálně zvolena za nejhorší party erasmus roku měla ovšem poněkud parádní afterparty. Tančete, tančete.

jezerní ženy

2. After Masked ball - pokusily se organizovat poněkud opomínané Litevky. Dojezd, jako každý jiný, proběhl v místním klubíku, kde na nás čekala velká finská šou. Po dalších pár střelách do krevního oběhu z nitra gigantické vagíny konečně vkročila na podium hvězda. Finský rap je pecka! Prototyp místního muže - tlusťoch v kapsáčích a rybářské čepičce - vystoupil pro nadšené publikum (20 finů a 20 erasmáků - pod obraz). Z nejhorší párty roku, se rázem stala ta, co bude zcela jistě nezapomenutelná. 

3. Den poté, opět se loučíme - po rozjezdu, after v klubíku, kam jsme se vzdorovitě (české trio) rozhodly nevyrazit a stáhly k sobě do pekel pár dušiček. Naprosto nevyžádaně finskou krasotinku, která mi zakempovala v kuchyni a i přes většinovou nelibost, se rozhodla zůstat a otravovat nám krásným lidem naše krásné životy.

Vytrženo z kontextu, který stejně nedával smysl:

K: Já jsem z Česka.

Finská krasotinka: Ahaaaa, takže ty jsi Ruska (se spokojeným výrazem).

Ano, je to potvrzeno, jsme předměstí velmoci, které už i tak zabírá snad 3/4 světa. 

Mnohem příjemnější dušičkou byl týpek z velkým T z Nepálu. Ještě teď, když si na tu noc vzpomenu, řeknu si v hlavě chi chi. Za pomoci běžných domácích potřeb a bylinek, oregano či co, nám vyčaroval téměř domácí pohodu. Chi chi. 

4., 5., 6… - barbecau, piknik, procházka, kulečník, pivo, posezeníčko na koberci… a kolotoooooč brzdí.

Part dva

Ve chvílích výjimečné střízlivosti, či pokusech o ni, stále ještě navštěvujeme školské zařízení. V posledních dnech, jsme si spolu s Potyboty uplácaly sklolaminátovou loďku, která snad i docestuje k domovu a výhledově z ní bude nejlépe pelech pro kočku nebo třeba truhlík. Brýle jsou dokončeny i zaplaceny (hauuuu), pokud nebudu lenoch - pravděpodobnost nízká, bude zveřejněn vývoj, postup, práce, utrpení.

Part tři

barbecau

Cestujemé. Snažíme se, co to jde. Hlavní myšlenkou je najít místo na piknik, kde se budeme moci pohodlně povalovat, několik hodin. Ideálně s radlerem (zrak Vás neklame, teda alespoň pokud čtete radler, i zde existuje tato milá dvouprocentní limonáda, akorát nestojí dvacku). Protože je ale konec a víme, že už nebudeme věky hladovět, nejsme tak úplně socky, na pikniček si ty kouzelné plechovčičky kliďánko zakoupíme čtyři, což je cena přibližně tak vysoká, jako dát si 4 margarity na vyhřáté zahrádce v baru.

Part čtyři

I přes všechno mé nově nabyté nadšení, stále nejsem schopna akceptovat, to jak mě neakceptuje ruská komunita. Poslední doslova třešničkou na dortu byla to vřelé rozloučení mé ruské spolubydlící, tentokrát té psí. V posledních týdnu mi dvakrát zanechala v kuchyni hovno naprosto obřího rozměru a její skvělá panička, ho přišla uklidit i o několik desítek hodin později. Moje revanš ovšem byl opravdové bordelárium, po probíhajících rozlučkách. Cha!

A to není konec, ještě jeden slovní průjem bude zaslán z letiště. Teď mě čeká loučení a pak týden s mojí drahou maminkou, která mi mimo jiné pomůže zabalit, kabátky a botičky, kterých mám víc, než jsem plánovala.

Pro tvrďáky: 

Jednoho Nora, prosím

Než začnu s osloskými chvalozpěvy musím se podělit o jeden z posledních údivů, co tady bude kdy zmíněn. Nedávno jsem tu s lehkou ironií popisovala začátek léta a ještě chvíli předtím byla zmíněna finská randící nekultura. Ale musím to čestně potvrdit, léto už je tady. Všechno začala podivným momentem na schodišti v dílnách, kde mě zvesela pozdravil Fin, kterého jsem poznala v jednom z místních klubíků (jsou tu přesně dva) a který mě úspěšně ignoroval celé tři měsíce. Dospěla jsem k názoru, že byl zpitý natolik, že si mě nepamatuje a ono ejhle, přišlo léto a chlapec se probral z amnézie. To jsem ještě neměla ani potuchy o tom, že je to první vlaštovka přicházejícího léta. To nejsilněji udeřilo na poslední párty. Nejeden Fin nás s Potyboty obdařil úsměvem, někteří se dokonce rozhovořili (co na tom, že finsky a vzhledem k jejich stavu, ani nebyli schopni přepnout do internacionálu) a totální překvapení, které mi  téměř přineslo srdeční zástavu, bylo když mi jeden z nich sáhnul na moje epesní pozadí a jsem si celkem jistá, že to nebyl omyl. A druhotný znak tohoto období je teda to teplo, abych nezapomněla.

Jen dva prstíčky strčíme a hned zase půjdeme

Oslo. Výlet doslova za všechny prachy, který vyvolal téměř emocionální orgasmus. A to i přesto, že celá tahle hurá akce byla na nejvyšším stupni socka výletnictví.

vymetání černých děr v Helsinkách

Celá story začíná už v Helsinkách, kde se duo Sporty a Potyboty vydalo do čtvrti, kterou v průvodci popisují jako bohémskou, ve skutečnosti je to spíš takový chudý příbuzný všemi milované brněnské Veveří (pro ty co nejsou všichni: ulice se zvýšenou frekvencí barovosti, ne tak zcela v centru města). Zde započala akce levné pivo, ze které se zákonitě musela stát tour de bar. S každým dalším pivem, rostla naše odvaha navštívit pravé finské metal doupě. Na letiště jsme dorazily mírně nakřápnuté a dovedly večer do finále čerstvou zásobou českého vína. Tedy noc první – ubytovna: Lavička, kam moc nesvítí, je blízko toaletám.

Holmenkollen - 1. výhled na Oslo, 2. o deset minut později
 (aneb skandinávské počasí)

Po třech hodinkách kvalitního opileckého spánku bylo načase vydat se za svým cílem. V letadle jsme nedostaly ani kafe, pfff, kam ten svět spěje. Oslo nás ale přivítalo s otevřenou náručí, jako hodná babička s drdolem a čerstvou buchtou. Až na to, že buchtu nám nikdo nedal. Propastný rozdíl mezi Finy a Nory, možná spíš mezi Finy a celým světem. Byli milý, dokonce jsme podezřívali autobusáky, že prošli školením přátelskosti. A bylo teplo, velké teplo, připekla jsem si čelo a vypadala jako chodící semafor. A prostě tak nějak všechno… čisto, tak že fotka vypadá jako dokonalá vizualizace. No a chlapy… ti jsou tááák všechno. Jako nejlepší zboží k pokoukání jsme shledaly mladé otce. Mňam. Kávičku jsme si daly v socka provedení  (v kelímku z nejmenovaného fastfoodu) a vzaly si ji k moři, stravovaní proběhlo v dalším nejmenovaném bagetovém fastfoodu, do kterého se u nás chodí jen svátečně, v Norsku byl tou nejekonomičtější variantou (cena sendviče byla jen nepatrně vyšší než toho našeho, zatímco vše ostatní je třeba násobit nejméně třemi). A jako správné šetřilky jsme všechno prochodily po svých, což přivodilo nemilý následek mojí noze, přesněji nártu – vyrostlo na něm cosi podobné grepu, co mi dočasně způsobilo ochrnutí palce. Potyboty byla statečná a ani mě nezmlátila, za to věčné fňukání, velké díky ženo. Noc jsme strávily u známé známého, která nás dokonce nakrmila - je dobré mít známé, co mají známé.

 

poslední pohled na zemi zaslíbenou

Druhý den jsme se rozšoupnuly (ne nešly jsme se najíst jako dospělý lidé) a vydaly se na výlet lodí. Dvě hodiny povoženíčka kolem pobřeží a ostrovů s chatičkami prominentních Norů. Tam padlo konečné rozhodnutí, hledá se Nor! Zcela pragmaticky nebo spíš vypočítavě. To prostě nemohlo být naposled, co jsme tam byly. Noc třetí byla zasvěcena opět letišti Helsinki. Bydlet ve Sněhové lhotě má totiž spoustu již zmíněných nevýhod a další v řadě je i ta, že po 11 večer do téhle díry už autobus ani vlak nezavítá. Tedy v konečném součtu jedenáct hodin nekvalitního stránku, břicho nacpané sendviči v akci a nohou, zralou k amputaci jsme dorazily domů. I přes všechny útrapy se ještě teď culím, jak měsíček na hnůj. To je země zaslíbená!

Chladné léto a přikládání do ohýnku

Dost dobře nevím, jak to dnes uchopit. Finové sice tvrdí, že začalo léto, dokonce to ztvrdily oficiální skoro-slavností, ale očima špinavé výchoďačky je to tak různě, pracovně tomuto období přezdíváme hnuso. I když dnešek, lze prohlásit za jeden z těch lepších dnů, alespoň co se počasí týče, dokonce jsem si pro inspiraci koupila láhev nekřesťansky drahého vína a grisiny, sluním se v nejteplejším svetru a snažím se zplodit další kapitolu mého veledíla. Už jsem téměř v polovině obou ?lahůdek? a začíná to vypadat spíš na slovní průjem, než na něco ke čtení.

I přes výslovné varování jsem se pod vlivem 11,5 procentního vína (na kterém píší, že voní po citrusech… snažím se to nevdechovat, když polykám) rozhodla opět kopnout do radioaktivního hnoje. Pokud se po několika dnech ztratím z povrchu zemského, znamená to v první řadě, že google překladač je kvalitní nástroj a neposledně taky to, že byste si měli uvědomit, že existují velmoci o kterých, není radno vypustit z mordy křivého slůvka. Pokud přežiji bez úhony, nabízím své postřehy mexickým produkčním studiím.

Sebevražedná mise

Socka piknik u řeky v Porvoo (photo by M. Šebková)

V posledním týdnu jsem se zcela nechtěně stala součástí posledního jednání ruského milostného příběhu. Než se začnete děsit, byla jsem jen vedlejší postava, téměř nezávislý pozorovatel, který jednu chvíli fandil straně první, pak druhé a pak už žádné, protože zbytečné protahování závěrečné scény nemá nikdo rád. Ona totiž velectěná princezna dostala pár pátků zpátky trochu roupy a tak jí vídám každé ráno, jak se nenápadně plíží z vedlejšího bytu (pochopitelně osídleného pohledným mladým RUSKÝM jinochem). Přes všechny předpoklady a domněnky velekníže nejspíš bude jen blb, ale hluchý a slepý není, tak se zlým tušením přijel na nečekanou kontrolu, princezna se štěstím vyvázla.

Dalšího pátku, když byla její výsost po hodinách příprav konečně oděna a připravena na slavnostní večeři, přiřítil se velkokníže znova… a bylo zle. Jako bych už tak dost netrpěla při těch hodinách skype-hádek, teď jsem to měla hezky v přímém přenosu. Princezna konečně našla dostatek slušnosti, aby velkoknížete pustila k vodě, jenže to jsme ještě netušili, že se pán nerad koupe a k vodě prostě jen tak nepůjde.

Problikávající scény: princezna za sebou zabouchne dveře, já sedím v kuchyni, velkokníže rozdýchává první nával vzteku v princeznině komnatě, velkokníže mě žádá o moje klíče od pevnosti, já se bojím a dávám mu je, částečně fandím jeho snaze bojovat za pravou lásku, velkokníže odchází, velkokníže se vrací a používá můj telefon, vyděšeně googluji čísla taxi služby, velkokníže odchází… někde během pronásledovací akce kočáru princezny ztrácí pas (nebo ho jen někam šikovně schová). Ráno: Probouzím se a nalézám byt okupovaný velkoknížete, odvážně si vyžádám klíče a pak už zbaběle prchám na celodenní výlet (který byl mimochodem famózní, Porvoo je moc fajnový místečko pro socka pikniky). Mezitím přijímám špionážní pokyny od princezny, je ničitel stále v pevnosti? Po návratu zcela zdrcena zjišťuji, že se bitevní pole opět přesunulo do naší kuchyně. Neděli trávím plížením k lednici a na záchod, snažím se skrýt svoji existenci, v pondělí ve večerních hodinách kníže konečně odplave zpět na mafiánský břeh světa. Vysvětlení mé osobě podané: Velkokníže přišel o cestovní doklady a tak nemohl opustit Ledové království v termínu ihned, já jsem totiž asi hluchá, blbá a slepá, abych si myslela, že ruská byrokracie umožňuje získání pasu, během víkendu. Jsem zkušená cestovatelka a vím, že skoro celý víkend zabre jen celní kontrola. Můžeme jen tajně doufat, že tahle tragická komedie nebude mít takovou sledovanost, aby stála za pokračování.

Moje drahé české "sestry"
 rozesmáté z vlastní naivní představy zdejších oslav

Léto slavnostně dorazilo

Finská party, na které byli Finové ochotni
 s námi komunikovat - aneb přišlo léto
(photo by K. Silvola)

A trochu na zklidnění emocí, něco chladně finského. Pokud se tady na tomhle místě něco naučím, tak je to neočekávat, ale předpokládat. V praxi tedy z toho co očekáváte, uberte nejméně 90% a pak přijmete tento předpoklad. 30. dubna v naší malé prohnilé zemičce probíhají různé slavnosti provázené nespoutaný alkoholovým veselým. Ve chvíli, kdy jsem zavětřila, že místní mají něco, co nazývají Vappu, mé srdce zaplesalo a totálně jsem zapomněla na to moudro z druhé věty tohoto odstavce. Vítání léta tady znamená ceremoniál, kdy na hlavu místního hrdiny posadí mega námořnický čepec a tak započne nezměrné veselý trvající do ranních hodin nebo alespoň tak nám to popsal náš finský kamarád a v našich českých myslích se tento popis znásobil do rozměru hlučného pouličního festivalu. Realita byla poněkud finštější. Na prostranství před divadlem se sešlo asi padesát důchodců v černém (a to i přesto, že jsme jako instrukci dostaly obléknou to nejbarevnější, co tu máme – naše kabáty  - bílý a fialový -  byly v tu chvíli vidět asi i z Měsíce)a další padesátka studentů v hnuso-overalech vyjadřující jejich univerzitní příslušnost a připili si simou, což je limonáda, která chutná jako vykastrovaná kombajnérka v ceně 2,5 eura za 1.5l. Zachrochtala do toho čtyřčlenná dechovka skejťáků, nejaktivnější studentík se v 10 minutách vyslovil a bylo po všem. A začalo pršet. Tak si české nanynky odnesly své naivní zásoby alkoholu domů a oslavy započaly. V pozdních hodinách jsme se přesunuly na Vappu home party k našim dvěma (asi z 5) finským kamarádů, přišla řada i na proslulá slivovitz.

Započal můj pátý a poslední měsíc v Ledovém království.  Příští zprávy očekávejte z Osla - tedy další výlet, stokrát hurá.