Dost dobře nevím, jak to dnes uchopit. Finové sice tvrdí, že
začalo léto, dokonce to ztvrdily oficiální skoro-slavností, ale očima špinavé
výchoďačky je to tak různě, pracovně tomuto období přezdíváme hnuso. I když
dnešek, lze prohlásit za jeden z těch lepších dnů, alespoň co se počasí
týče, dokonce jsem si pro inspiraci koupila láhev nekřesťansky drahého vína a
grisiny, sluním se v nejteplejším svetru a snažím se zplodit další
kapitolu mého veledíla. Už jsem téměř v polovině obou ?lahůdek? a začíná
to vypadat spíš na slovní průjem, než na něco ke čtení.
I přes výslovné varování jsem se pod vlivem 11,5 procentního
vína (na kterém píší, že voní po citrusech… snažím se to nevdechovat, když
polykám) rozhodla opět kopnout do radioaktivního hnoje. Pokud se po několika
dnech ztratím z povrchu zemského, znamená to v první řadě, že google
překladač je kvalitní nástroj a neposledně taky to, že byste si měli uvědomit,
že existují velmoci o kterých, není radno vypustit z mordy křivého slůvka.
Pokud přežiji bez úhony, nabízím své postřehy mexickým produkčním studiím.
Sebevražedná mise
 |
| Socka piknik u řeky v Porvoo (photo by M. Šebková) |
V posledním týdnu jsem se zcela nechtěně stala součástí
posledního jednání ruského milostného příběhu. Než se začnete děsit, byla jsem
jen vedlejší postava, téměř nezávislý pozorovatel, který jednu chvíli fandil
straně první, pak druhé a pak už žádné, protože zbytečné protahování závěrečné
scény nemá nikdo rád. Ona totiž velectěná princezna dostala pár pátků zpátky
trochu roupy a tak jí vídám každé ráno, jak se nenápadně plíží z vedlejšího
bytu (pochopitelně osídleného pohledným mladým RUSKÝM jinochem). Přes všechny
předpoklady a domněnky velekníže nejspíš bude jen blb, ale hluchý a slepý není,
tak se zlým tušením přijel na nečekanou kontrolu, princezna se štěstím vyvázla.
Dalšího pátku, když byla její výsost po hodinách příprav
konečně oděna a připravena na slavnostní večeři, přiřítil se velkokníže znova…
a bylo zle. Jako bych už tak dost netrpěla při těch hodinách skype-hádek, teď jsem
to měla hezky v přímém přenosu. Princezna konečně našla dostatek
slušnosti, aby velkoknížete pustila k vodě, jenže to jsme ještě netušili,
že se pán nerad koupe a k vodě prostě jen tak nepůjde.
Problikávající scény: princezna za sebou zabouchne dveře, já
sedím v kuchyni, velkokníže rozdýchává první nával vzteku v princeznině
komnatě, velkokníže mě žádá o moje klíče od pevnosti, já se bojím a dávám mu
je, částečně fandím jeho snaze bojovat za pravou lásku, velkokníže odchází,
velkokníže se vrací a používá můj telefon, vyděšeně googluji čísla taxi služby,
velkokníže odchází… někde během pronásledovací akce kočáru princezny ztrácí pas
(nebo ho jen někam šikovně schová). Ráno: Probouzím se a nalézám byt okupovaný
velkoknížete, odvážně si vyžádám klíče a pak už zbaběle prchám na celodenní
výlet (který byl mimochodem famózní, Porvoo je moc fajnový místečko pro socka
pikniky). Mezitím přijímám špionážní pokyny od princezny, je ničitel stále v pevnosti?
Po návratu zcela zdrcena zjišťuji, že se bitevní pole opět přesunulo do naší
kuchyně. Neděli trávím plížením k lednici a na záchod, snažím se skrýt
svoji existenci, v pondělí ve večerních hodinách kníže konečně odplave
zpět na mafiánský břeh světa. Vysvětlení mé osobě podané: Velkokníže přišel o
cestovní doklady a tak nemohl opustit Ledové království v termínu ihned,
já jsem totiž asi hluchá, blbá a slepá, abych si myslela, že ruská byrokracie
umožňuje získání pasu, během víkendu. Jsem zkušená cestovatelka a vím, že skoro
celý víkend zabre jen celní kontrola. Můžeme jen tajně doufat, že tahle
tragická komedie nebude mít takovou sledovanost, aby stála za pokračování.
 |
| Moje drahé české "sestry" rozesmáté z vlastní naivní představy zdejších oslav |
Léto slavnostně dorazilo
 |
| Finská party, na které byli Finové ochotni s námi komunikovat - aneb přišlo léto (photo by K. Silvola) |
A trochu na zklidnění emocí, něco chladně finského. Pokud se
tady na tomhle místě něco naučím, tak je to neočekávat, ale předpokládat. V praxi
tedy z toho co očekáváte, uberte nejméně 90% a pak přijmete tento
předpoklad. 30. dubna v naší malé prohnilé zemičce probíhají různé
slavnosti provázené nespoutaný alkoholovým veselým. Ve chvíli, kdy jsem
zavětřila, že místní mají něco, co nazývají Vappu, mé srdce zaplesalo a totálně
jsem zapomněla na to moudro z druhé věty tohoto odstavce. Vítání léta tady
znamená ceremoniál, kdy na hlavu místního hrdiny posadí mega námořnický čepec a
tak započne nezměrné veselý trvající do ranních hodin nebo alespoň tak nám to
popsal náš finský kamarád a v našich českých myslích se tento popis
znásobil do rozměru hlučného pouličního festivalu. Realita byla poněkud
finštější. Na prostranství před divadlem se sešlo asi padesát důchodců v černém
(a to i přesto, že jsme jako instrukci dostaly obléknou to nejbarevnější, co tu
máme – naše kabáty - bílý a fialový
- byly v tu chvíli vidět asi i z Měsíce)a
další padesátka studentů v hnuso-overalech vyjadřující jejich univerzitní
příslušnost a připili si simou, což je limonáda, která chutná jako vykastrovaná
kombajnérka v ceně 2,5 eura za 1.5l. Zachrochtala do toho čtyřčlenná dechovka
skejťáků, nejaktivnější studentík se v 10 minutách vyslovil a bylo po
všem. A začalo pršet. Tak si české nanynky odnesly své naivní zásoby alkoholu
domů a oslavy započaly. V pozdních hodinách jsme se přesunuly na Vappu
home party k našim dvěma (asi z 5) finským kamarádů, přišla řada i na
proslulá slivovitz.
Započal můj pátý a poslední měsíc v Ledovém království. Příští zprávy očekávejte z Osla - tedy
další výlet, stokrát hurá.
Žádné komentáře:
Okomentovat