Než začnu s osloskými chvalozpěvy musím se podělit o
jeden z posledních údivů, co tady bude kdy zmíněn. Nedávno jsem tu
s lehkou ironií popisovala začátek léta a ještě chvíli předtím byla
zmíněna finská randící nekultura. Ale musím to čestně potvrdit, léto už je
tady. Všechno začala podivným momentem na schodišti v dílnách, kde mě zvesela
pozdravil Fin, kterého jsem poznala v jednom z místních klubíků (jsou
tu přesně dva) a který mě úspěšně ignoroval celé tři měsíce. Dospěla jsem
k názoru, že byl zpitý natolik, že si mě nepamatuje a ono ejhle, přišlo
léto a chlapec se probral z amnézie. To jsem ještě neměla ani potuchy o
tom, že je to první vlaštovka přicházejícího léta. To nejsilněji udeřilo na
poslední párty. Nejeden Fin nás s Potyboty obdařil úsměvem, někteří se
dokonce rozhovořili (co na tom, že finsky a vzhledem k jejich stavu, ani
nebyli schopni přepnout do internacionálu) a totální překvapení, které mi téměř přineslo srdeční zástavu, bylo když mi
jeden z nich sáhnul na moje epesní pozadí a jsem si celkem jistá, že to
nebyl omyl. A druhotný znak tohoto období je teda to teplo, abych nezapomněla.
Jen dva prstíčky strčíme a hned zase půjdeme
Oslo. Výlet doslova za všechny prachy, který vyvolal téměř
emocionální orgasmus. A to i přesto, že celá tahle hurá akce byla na nejvyšším
stupni socka výletnictví.
vymetání černých děr v Helsinkách |
Celá story začíná už v Helsinkách, kde se duo Sporty a
Potyboty vydalo do čtvrti, kterou v průvodci popisují jako bohémskou, ve
skutečnosti je to spíš takový chudý příbuzný všemi milované brněnské Veveří (pro
ty co nejsou všichni: ulice se zvýšenou frekvencí barovosti, ne tak zcela v centru
města). Zde započala akce levné pivo, ze které se zákonitě musela stát tour de
bar. S každým dalším pivem, rostla naše odvaha navštívit pravé finské
metal doupě. Na letiště jsme dorazily mírně nakřápnuté a dovedly večer do
finále čerstvou zásobou českého vína. Tedy noc první – ubytovna: Lavička, kam
moc nesvítí, je blízko toaletám.
Holmenkollen - 1. výhled na Oslo, 2. o deset minut později (aneb skandinávské počasí) |
Po třech hodinkách kvalitního opileckého spánku bylo načase
vydat se za svým cílem. V letadle jsme nedostaly ani kafe, pfff, kam ten
svět spěje. Oslo nás ale přivítalo s otevřenou náručí, jako hodná babička
s drdolem a čerstvou buchtou. Až na to, že buchtu nám nikdo nedal. Propastný
rozdíl mezi Finy a Nory, možná spíš mezi Finy a celým světem. Byli milý,
dokonce jsme podezřívali autobusáky, že prošli školením přátelskosti. A bylo
teplo, velké teplo, připekla jsem si čelo a vypadala jako chodící semafor. A
prostě tak nějak všechno… čisto, tak že fotka vypadá jako dokonalá vizualizace.
No a chlapy… ti jsou tááák všechno. Jako nejlepší zboží k pokoukání jsme
shledaly mladé otce. Mňam. Kávičku jsme si daly v socka provedení (v kelímku z nejmenovaného fastfoodu)
a vzaly si ji k moři, stravovaní proběhlo v dalším nejmenovaném bagetovém
fastfoodu, do kterého se u nás chodí jen svátečně, v Norsku byl tou nejekonomičtější
variantou (cena sendviče byla jen nepatrně vyšší než toho našeho, zatímco vše
ostatní je třeba násobit nejméně třemi). A jako správné šetřilky jsme všechno
prochodily po svých, což přivodilo nemilý následek mojí noze, přesněji nártu –
vyrostlo na něm cosi podobné grepu, co mi dočasně způsobilo ochrnutí palce.
Potyboty byla statečná a ani mě nezmlátila, za to věčné fňukání, velké díky
ženo. Noc jsme strávily u známé známého, která nás dokonce nakrmila - je dobré
mít známé, co mají známé.
poslední pohled na zemi zaslíbenou |
Druhý den jsme se rozšoupnuly (ne nešly jsme se najíst jako
dospělý lidé) a vydaly se na výlet lodí. Dvě hodiny povoženíčka kolem pobřeží a
ostrovů s chatičkami prominentních Norů. Tam padlo konečné rozhodnutí,
hledá se Nor! Zcela pragmaticky nebo spíš vypočítavě. To prostě nemohlo být
naposled, co jsme tam byly. Noc třetí byla zasvěcena opět letišti Helsinki.
Bydlet ve Sněhové lhotě má totiž spoustu již zmíněných nevýhod a další v řadě
je i ta, že po 11 večer do téhle díry už autobus ani vlak nezavítá. Tedy v konečném
součtu jedenáct hodin nekvalitního stránku, břicho nacpané sendviči v akci
a nohou, zralou k amputaci jsme dorazily domů. I přes všechny útrapy se
ještě teď culím, jak měsíček na hnůj. To je země zaslíbená!
Žádné komentáře:
Okomentovat