čtvrtek 9. května 2013

Jednoho Nora, prosím


Než začnu s osloskými chvalozpěvy musím se podělit o jeden z posledních údivů, co tady bude kdy zmíněn. Nedávno jsem tu s lehkou ironií popisovala začátek léta a ještě chvíli předtím byla zmíněna finská randící nekultura. Ale musím to čestně potvrdit, léto už je tady. Všechno začala podivným momentem na schodišti v dílnách, kde mě zvesela pozdravil Fin, kterého jsem poznala v jednom z místních klubíků (jsou tu přesně dva) a který mě úspěšně ignoroval celé tři měsíce. Dospěla jsem k názoru, že byl zpitý natolik, že si mě nepamatuje a ono ejhle, přišlo léto a chlapec se probral z amnézie. To jsem ještě neměla ani potuchy o tom, že je to první vlaštovka přicházejícího léta. To nejsilněji udeřilo na poslední párty. Nejeden Fin nás s Potyboty obdařil úsměvem, někteří se dokonce rozhovořili (co na tom, že finsky a vzhledem k jejich stavu, ani nebyli schopni přepnout do internacionálu) a totální překvapení, které mi  téměř přineslo srdeční zástavu, bylo když mi jeden z nich sáhnul na moje epesní pozadí a jsem si celkem jistá, že to nebyl omyl. A druhotný znak tohoto období je teda to teplo, abych nezapomněla.

Jen dva prstíčky strčíme a hned zase půjdeme

Oslo. Výlet doslova za všechny prachy, který vyvolal téměř emocionální orgasmus. A to i přesto, že celá tahle hurá akce byla na nejvyšším stupni socka výletnictví.

vymetání černých děr v Helsinkách
Celá story začíná už v Helsinkách, kde se duo Sporty a Potyboty vydalo do čtvrti, kterou v průvodci popisují jako bohémskou, ve skutečnosti je to spíš takový chudý příbuzný všemi milované brněnské Veveří (pro ty co nejsou všichni: ulice se zvýšenou frekvencí barovosti, ne tak zcela v centru města). Zde započala akce levné pivo, ze které se zákonitě musela stát tour de bar. S každým dalším pivem, rostla naše odvaha navštívit pravé finské metal doupě. Na letiště jsme dorazily mírně nakřápnuté a dovedly večer do finále čerstvou zásobou českého vína. Tedy noc první – ubytovna: Lavička, kam moc nesvítí, je blízko toaletám.

Holmenkollen - 1. výhled na Oslo, 2. o deset minut později
 (aneb skandinávské počasí)
Po třech hodinkách kvalitního opileckého spánku bylo načase vydat se za svým cílem. V letadle jsme nedostaly ani kafe, pfff, kam ten svět spěje. Oslo nás ale přivítalo s otevřenou náručí, jako hodná babička s drdolem a čerstvou buchtou. Až na to, že buchtu nám nikdo nedal. Propastný rozdíl mezi Finy a Nory, možná spíš mezi Finy a celým světem. Byli milý, dokonce jsme podezřívali autobusáky, že prošli školením přátelskosti. A bylo teplo, velké teplo, připekla jsem si čelo a vypadala jako chodící semafor. A prostě tak nějak všechno… čisto, tak že fotka vypadá jako dokonalá vizualizace. No a chlapy… ti jsou tááák všechno. Jako nejlepší zboží k pokoukání jsme shledaly mladé otce. Mňam. Kávičku jsme si daly v socka provedení  (v kelímku z nejmenovaného fastfoodu) a vzaly si ji k moři, stravovaní proběhlo v dalším nejmenovaném bagetovém fastfoodu, do kterého se u nás chodí jen svátečně, v Norsku byl tou nejekonomičtější variantou (cena sendviče byla jen nepatrně vyšší než toho našeho, zatímco vše ostatní je třeba násobit nejméně třemi). A jako správné šetřilky jsme všechno prochodily po svých, což přivodilo nemilý následek mojí noze, přesněji nártu – vyrostlo na něm cosi podobné grepu, co mi dočasně způsobilo ochrnutí palce. Potyboty byla statečná a ani mě nezmlátila, za to věčné fňukání, velké díky ženo. Noc jsme strávily u známé známého, která nás dokonce nakrmila - je dobré mít známé, co mají známé.
 
poslední pohled na zemi zaslíbenou

Druhý den jsme se rozšoupnuly (ne nešly jsme se najíst jako dospělý lidé) a vydaly se na výlet lodí. Dvě hodiny povoženíčka kolem pobřeží a ostrovů s chatičkami prominentních Norů. Tam padlo konečné rozhodnutí, hledá se Nor! Zcela pragmaticky nebo spíš vypočítavě. To prostě nemohlo být naposled, co jsme tam byly. Noc třetí byla zasvěcena opět letišti Helsinki. Bydlet ve Sněhové lhotě má totiž spoustu již zmíněných nevýhod a další v řadě je i ta, že po 11 večer do téhle díry už autobus ani vlak nezavítá. Tedy v konečném součtu jedenáct hodin nekvalitního stránku, břicho nacpané sendviči v akci a nohou, zralou k amputaci jsme dorazily domů. I přes všechny útrapy se ještě teď culím, jak měsíček na hnůj. To je země zaslíbená!

Žádné komentáře:

Okomentovat