A to je kaňjec přátelé. Chápu Váš zármutek, přicházíte o svůj čtrnáctidenní chleba a váš život se bezmála stane povrchním a bez napětí. Ten můj se vrací do toho, co bylo normální, konec povrchním starostem a nekonečným radostem. Je to jako si psát epitaf.
Žila tam,
mrzla, odstrčena v koutku pro špínu východní,
spolu s posledním sněhem zmizela i poslední odtažitost,
srdce jim roztála,
byla vtažena.
A teď se vrací,
realito, vzdej se!
Realitě vzdej se!
Nebo tak nějak. Básník ze mě asi nebude, leda nějaký nepochopený. Nevidím důvod tohle protahovat, vždycky mi připadalo, že k dobrému steaku nejsou omáčky, tak úplně potřeba. Fintýně zdar, budu si držet palce, aby byl důvod začít brzy blogovat znovu.